Archiv autora: admin

Mojžíš, Jan Palach a my – kázání o ohni

Čekání na lásku k pravdě.

2. Korintským 4,5-10, Exodus 3,1-14

Milí přátelé v Kristu,

Mojžíš prožil leccos. Díky odvážné matce a sestře se dostal na královský dvůr, kde vyrůstal jako chráněnec egyptské princezny. Kvůli své prudké povaze se dostal do konfliktu s dozorcem, kterého zabil. Uprchl a léta žil jako pastevec v Midjánu. Našel si ženu a založil rodinu. Mladické hříchy má za sebou, životní vášeň pomalu rozfoukává vítr nad pastvinami. Možná, že už cítí, jak přichází stáří, a je rád, že se mu dobře žije a má klid.

A v tuto chvíli se setkává s hořícím keřem. Keř, který hoří a neshoří. Keř, který ho oslovuje jménem. Z vnitřku keře mluví Bůh. Bůh, který je s Mojžíšem, jako byl s jeho předky: JSEM, KTERÝ JSEM. BUDU, KTERÝ BUDU, JSEM, KTERÝ SE STÁVÁM. Jeho jméno umožňuje různý překlad.

Nečekané setkání. A svým způsobem ne zcela příjemné, aspoň podle toho, jak se dál odvíjí rozhovor. Kdyby se nám tohle přihodilo, hovořili bychom o mystickém zážitku. Nejspíš víte, o čem je řeč – mystický zážitek, to je ta chvíle, kdy najednou chápete široké souvislosti – světa nebo svého života. Nebo přichází odpověď na otázku, se kterou jste si dlouho lámali hlavu, trápili se. Může to přijít v nečekanou chvíli, obvykle uprostřed nějakého ticha nebo jako odpověď při modlitbě či meditaci.

Můj katolický kolega Petr Vacík, který se stará o kolínský klášter, jednou žertoval, že když má člověk štěstí, tak se při modlitbě nebo meditaci nic nestane. I když to byl bonmot, něco na tom je. Někdy člověka Boží vzkaz uklidní, potěší, ale jindy se naopak dozvíme něco, co nás naprosto rozhodí, o čem musíme ještě dlouho přemýšlet, co nám nepasuje do našich přechozích úvah a představ. Cítíme, jak je důležité, co nám Bůh právě sdělil, ale buď tomu moc nerozumíme, nebo nevíme, co si s tím počít. Mojžíš a hořící keř, to je přesně ten případ. Je to větší než on.

Hořící keř.

Hořící keř, tak nazvala polská režisérka Agnieszka Holland svůj seriál o Janu Palachovi. Jak ji napadlo spojit Exodus 3 s Janem Palachem? Hledala jsem, ale nikde jsem se o tom nedočetla. Domýšlím si: Ten, před kterým si zakrýváme tvář, protože nevíme, co si s ním počít nebo se na něj bojíme pohledět. Ten, který chtěl být impulsem, aby farao propustil porobený lid z otroctví. Ten, který říká něco o Bohu – co nám třeba nemusí být vůbec příjemné. A myslím, že se paní režisérka v té symbolice trefila.

Jan Palach mohl žít normální život, třeba se i dožít svobody. Ale byl to kluk, který žil odmalička na plné pecky. Bratr a kamarádi vzpomínají na zvídavého rošťáka, který žil přímočaře a se zaujetím. Pral se s kluky, když týrali zvířata a nebo když došlo na nespravedlnost – a klidně mohli být i starší a větší než on, řádil po všetatských stráních, s kamarádem si hráli na malé chemiky a vyráběli domácí bomby, miloval knihy, historii a své bližní neúnavně trápil otázkami a jen tak s nějakou odpovědí se nespokojil. Byl to vášnivý, talentovaný a inteligentní člověk, se smyslem pro pravdu a velkou empatií.

Chtěl bojovat. Ale nezaútočil na druhého. To je zajímavé, že zvolil jinou cestu než poděbradští evangelíci, bratři Mašínovi a Milan Paumer. Sice po vzrušené noci 21.srpna 1968 vyrazil do Prahy s otcovým Browningem v kapse, aby se přidal k ozbrojenému odporu. Ale nakonec vysvětloval vojákům, že tady žádná kontrarevoluce není. Po neúspěšné studentské stávce nenašel spojence pro obsazení rozhlasu, aby mohli vyzvat ke stávce všechny lidi. Tak se nakonec rozhodl pro akci, ke které nebylo potřeba kolegů: dal to nejcennější, co měl. Někdy musí člověk zemřít, jestliže chce žít poctivě. Prospěch měli mít ti druzí. Věřil, že to bude první krok na cestě ke svobodě. Věděl, že věci se mohou dát do pohybu, když je spustí nějaký silný impuls. Inspiroval ho Ježíš, který se smrti mohl vyhnout, ale neudělal to, inspirovali ho jiní lidé – Polák Siwiec a vietnamští mniši, kteří se upálili z politických důvodů, inspiroval ho Jan Hus, který zemřel pro pravdu Boží.

Palach Měl za to, že by lidé měli „využít v mezinárodní politice prostor, který se pro náš stát uvolnil.“ Jenže nesvoboda trvala ještě dlouho. Takže se inženýrům podařilo stvořit nového, poslušného člověka? Na chvíli ano. Ale vzpomínkový Palachův týden v roce 1989 byl rozbuškou ke změně režimu, i když to nikdo nečekal. Právě naše země se jevila jako nejstabilnější ze všech. Jenže Palach zapálil oheň naděje v lidech. Najednou věděli, co je ta jejich malá oběť v místě, kde žijí. Vydali jsme se od důvěrně známých hrnců egyptských do nejistoty svobody směrem k zemi zaslíbené, která snad jednou bude naše.

Palacha si zkouší přivlastnit různá politická uskupení. Myslím, že by se jim vysmál. Mám za to, že ho spíš souzněl texty, které slyšel krátký čas před akcí v kázáních: Přišel jsem, abych sloužil pravdě. To je z Jana, když Ježíš stojí před Pilátem. A:Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. To je z Matoušova evangelia. A dál to pokračuje:11 Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. 12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. 13 Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Jan Palach.

Jan nebojoval za žádnou stranu. Bojoval za svobodnou volbu každého člověka. Aby se každý z nás mohl rozhodnout – dobře nebo špatně. Divné? Zbytečné? Ale právě toto dal Bůh do vínku prvním lidem, Izraelcům a nám všem. Zemřel, aby zachránil naše duše – aby se neudusily s přicházející normalizací.

Kdy Palach ležel v nemocnici, mluvila s ním psycholožka a ptala se, zda to hodně bolí. Odpověděl: Dost, ale Jan Hus také zemřel na hranici, člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí. A taky: „Čekám na lásku, na lásku lidí k pravdě, poctivosti, šlechetnosti, na opravdovou lásku člověka k člověku.“

Ten člověk mezi námi žil krátký, ale dobrý život. Zvolil cestu utrpení a získal druhý život. A zlo se ho bálo. Zlo před ním uhýbalo. Diktátoři proti němu nikdy nevystupovali přímo, jen pomluvami, přesouváním hrobu a hlídkami u něj, zatajováním skutečností, postihem lidí, se kterými se setkal. Ale ne přímo, i zlo se bojí.

Dnes někteří říkají, že za minulého režimu se špatně nežilo. A zase se tu nabízí srovnání s Mojžíšem a odchodem z Egypta přes poušť směr zaslíbená země. Vyšli jsme stejně jako Izraelci za svobodou, a dělali jsme i podobné věci, na to by mohlo být celé další kázání. A víte, že Izraelci bloudili pouští čtyřicet let. A víte, že mohli méně? Ti, kdo se narodili v Egyptě, do zaslíbené země nedošli. Tedy lépe řečeno, nevkročili, oni tam jednou byli, ale na hranicích se zastavili, uvěřili fámám o tom, že lidé v té zemi jsou obři, kteří je jistě zabijí, a raději se vrátili zpět do pouště. Až když vymřeli tito původní výchozí Egypta, Izraelci do země zaslíbené vešli. Že by už tam obři nebyli? No, spíš ta další generace už přemýšlela jinak. Měla méně strachu a více soudržnosti. Pán Bůh si je vychoval.

A co my v Čechách? Někdy mám pocit, jakoby ten jed nenávisti a duchovní a vztahové lenosti, ve které jsme vyrůstali, můj kolega říká, „generace deprese“, jakoby nám to zabránilo vkročit do bran dobré společnosti. No schválně: o čem mluví lidé, když mluví o společnosti, o politice? Jaké společné akce podniknout, aby se lidé spřátelili a sblížili? Kdo ve vesnici je na tom špatně a potřeboval by pomoct? Řeší, jak zajistit školu a školku v obci nebo sportování, zpěv, kroužky? Většinou ne, že. Lidé nadávají na toho či onoho, ale sami se do zastupitelstva nehlásí. Další už léta věří, že nás někdo ohrožuje zvenku, muslimové stojí hranicích a co nevidět sem vtrhnou nebo zlá EU nám všechno bere. Další vzpomínají na skvělé životní podmínky za socialismu a druhou větou vyčítají mladým, že dnes mají všechno, od jídla, přes lékařskou péči, po možnosti cestování, vzdělání. Než něco uděláme nebo řekneme, předem se bojíme, co na to druzí, co to udělá s naším místem ve společnosti. Jsme v tom nesvobodní. Nemohu si pomoct, ale z pohledu Bible věnujeme zbytečně moc času obavám a stížnostem, a na radost, naději a svobodu Boží už nám v srdci nezbude místo. To je naše dědictví z časů nesvobody, s tím jsem se například v Norsku nesetkala.

Není to nespravedlivé, že se do té země zaslíbené nejspíš nedojdeme? Copak můžeme za ten strach, nedůvěru v druhého, cynismus, do kterého jsme se narodili? Já myslím, že je to dost nespravedlivé, ale život takový je. Někdo se narodí doprostřed války a jiný do dob míru, jeden dostane hodně a jiný málo, ať už starosti nebo radosti. Někdo dokáže zemi svobody do svého srdce pustit, i když svobodu nikdy nezažil, jako Jan Palach. Jiný se nikdy nezbaví Toho Zlého a nedokáže se země zaslíbené dobrat. Ale s námi všemi je Bůh. Ať už jsme se narodili v Egyptě nebo na poušti s nadějí na zemi zaslíbenou. On je s námi, i v našem strachu, a stále nabízí jinou cestu. Neurazí se a jde vedle nás, i když nás vede strach a ne On. A sem tam to zkouší, promlouvá. Mojžíšovi se nejdřív taky nechtělo, našel spoustu argumentů, proč do toho nejít. Ale nakonec zažil velké věci a dokázal udělat pro druhé, pro svou rodinu a konečně i pro sebe víc, než si představoval v nejdivočejších snech. Tak prosím naslouchejte a pusťte Boží oheň do svého srdce.

Pane Bože, prosíme tě, abychom se nebáli ti naslouchat a otevřít se Ti. AMEN.

Smíte být zranitelní

Motto: Před Bohem stejně nedokážeme ukrýt to, co ukrýváme před druhými nebo třeba i sami před sebou. Ta nezajištěnost – to je ve skutečnosti dar.

1.čtení: Evangeliu podle Matouše 2,1-14

Základ kázání: Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. Titovi 3,4-7

Milé sestry, milí bratři,

/nahota dítěte/

v jeslích leží dítě – právě narozené, zabalené do plen. Téměř nahé. Bezbranné a zranitelné. Vždycky mě to znovu zarazí – ta vydanost, křehkost Ježíšova zrození. Narozený na cestě. Jaksi nevhod. Na každém kroku je ve vánočním evangeliu připomínáno, že tohle není bukolická idylka s Jezulátkem. V evangeliu podle Matouše je dokonce tohle dítě od začátku ve smrtelném ohrožení. V Betlémě řádí rozlícený Herodes. Josef není žádný bojovník, který by se s mečem v ruce bránil Herodovým vojákům – jako se bránili židé za královny Ester. Utíká – i s rodinou. Do zahraničí. Emigruje do Egypta. V Čechách nemá slovo „emigrace“ dobrý zvuk – ať už se mluví o emigrantech za komunistického režimu nebo o současných emigrantech z Blízkého východu. „Co ti, co zůstali?“ ptají se lidé, „všichni přece nemůžou utéct.“ V Bibli čteme, že tehdy zemřelo mnoho dětí. Byla to zbabělost? Hodně lidí přece říká, že člověk se má postavit zlu, tam kde žije. Měl tesař Josef vzít to, co bylo po ruce a postavit se římské setnině? Možná bychom si to přáli, statečný hrdina Josef bránící svého syna, ale tak to nebylo. Strach o dítě, strach o život nutí k útěku. A my musíme říct, díky Bohu za ten strach.

/zranitelnost neznamená bezmoc/

Tahle vydanost Ježíšova života do nebezpečí, do ní se rodí a provází ho až do konce. Ježíš zůstává zranitelným celý život. Ale ve své zranitelnosti není bezmocný, vůbec. Naopak, dá se říct, právě proto, že je bez zbraně, bez společensky přijatelné masky, právě proto je mocný. Stačí, že je pravdivý a miluje. Tím je napojený na moc, která není z něj. Je to revoluční myšlenka, která se objevila na počátku našeho letopočtu. Že násilí může být poraženo nenásilím. Znovu se to objevilo i v dalších příbězích – v asijském příběhu Mahatmá Ghandího a muslimské Khanovy armády bezbranných.

Zranitelnost neznamená bezmoc. To je osvobozující poznání. Smíme být bezbranní. A nic se neděje. Dokonce se právě bezmocí můžeme stát mocnými. Náš prezident Václav Havel o tom ostatně napsal výborný text „Moc bezmocných“, který nezapře křesťanské východisko. Totiž, že zdroj té skutečné moci je vždycky mimo nás. Jako v ruské pohádce o nesmrtelném Kostějovi, jeho život a moc je také mimo něj a to z Kostěje – alespoň na jistý čas – dělá nesmrtelného. Ježíšova moc je z Boha. A to z něj dělá nepřemoženého a nepřemožitelného.

/také jsme zranitelní/

Ježíš byl zranitelný, i my jsme takoví. To patří k lidství. Lidský život je ohrožený, křehký, vystavený různým tlakům. Ale mnozí lidé na to raději nemyslí. Spíš se snažíme působit jako siláci, zranitelnost máme za slabost, a proto ji skrýváme. Jsme vševědoucí, všechno zvládneme, zařídíme cokoliv, nikdy se nemýlíme.

Ale před Bohem stejně nedokážeme ukrýt to, co ukrýváme před druhými nebo třeba i sami před sebou. Ani zranitelnost, ani třeba naši malomyslnost, hloupost, strachy, všelijaké jedovaté emoce, nelásku, ani naše selhání, lítosti. Před Bohem jsme jako to dítě. Odhalení. Před ním jsme bez masek. Vidí nás a slitovává se.

Ta nezajištěnost – to je ve skutečnosti dar. Když se odvážíme neschovávat a postavit se před Boha bez přetvářky, slitovává se. Když stojíme před lidmi bez přetvářky, proměňujeme je. Když stojíme sami před sebou bez přetvářky, vnímáme svět tak, jak bychom to nikdy nedokázali s maskou před obličejem.

/Boží láska teče proudem/

Do té lidské křehkosti přichází Boží láska a dobrota – v podobě děťátka. Boží láska a dobrota se dává. Ne, Boží láska nepřichází, ale je vylita. Boží láska, spravedlnost, tvořivost – prostě Boží duch se nekontrolovatelně se šíří. Bylo to vylito a už to nikdo dostane zpátky. Zaplavuje to můj život a odnáší to, co tížilo. Omývá. Konejší. Dává sílu a nový směr.

/Přijmout/

Dokážeme tento dar přijmout? Přijmout dar – to není vůbec tak prosté, jako to zní. Dávání nám nedělá problémy, ale přijímat často ano, a je to přirozené. Snad proto, že dávání je aktivní, dávání ovládám, dávání může být dokonce i projevem pýchy, moci a dalších věcí. Ale přijímání je jiné. Nad tím vládu nemám. V přijímání jsem jaksi vydaná napospas – čemu? Snad nečekanému; snad sama sobě – že ničím nepřispívám a zůstávám dlužna – a vlastně to nevadí; snad druhému – jeho citům a úmyslům. Teprve tehdy, když cítím a přijímám vlastní obnaženost, nedostatečnost, své rány, – pojmenovává se to někdy pokorou – dokážu přijmout dar od druhého – tedy Boží dar lásky a dobroty. Pak může teprve přijít radost přijetí, jásavá radost milosti, která zapaluje srdce, radost vděčnosti. Radost, která dál rozdává. Proto se asi říká, že kdo neumí dary přijímat, neumí je ani dávat. Vánoce nejsou ani tak o dávání, jako o přijímání.

Vánoční evangelium říká: Smíte být zranitelní. Jste milováni. I takoví nedokonalí, jací jste, nebo právě takoví. Přijímejte.

/Znovu se narodit s mocí/

Můžeme se znovu narodit spolu s tím dítětem. Narodit se a žít, jinak než jsme byli zvyklí. Žít ho s tím dítětem. Prožít s ním tu bezbrannost, strach a cestu do neznáma a nejistoty, učení a prvotní údiv dítěte, pokoru, odhodlanost, radost, lásku, zrání, zkoušku i proměnu. Je toho mnoho, co můžeme zažít, když se rozhodneme jít životem s tímto dítětem. I naše moc může být z Boha. Ta moc, co přemáhá těžkosti, moc, která chrání život, nadržuje dobrému. „Ta divná dobrá moc svou sílu dá mi a věrně povede můj každý krok,“ zpívá se v písni od Dietricha Bonhoeffera.

Život není bezpečný, nemusíme ale proto klesat na mysli. Bůh je s námi ve všem lidském, nedokonalém, křehkém. Jeho moc proměňuje bezbrannost v sílu. Ta moc prozáří šeď a tmu. A i ta sebehlubší temnota najednou ztrácí svou drtivou sílu. Zachránce se narodil mezi námi.

Pane Bože, děkujeme, že máme dnes radost z narození Ježíše. Děkujeme, že rozsvěcíš v našem životě světlo. Děkujeme, že nás proměňuješ. Amen.

26.12.2018 Marie Jüptner Medková