Motto: Před Bohem stejně nedokážeme ukrýt to, co ukrýváme před druhými nebo třeba i sami před sebou. Ta nezajištěnost – to je ve skutečnosti dar.

1.čtení: Evangeliu podle Matouše 2,1-14

Základ kázání: Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. Titovi 3,4-7

Milé sestry, milí bratři,

/nahota dítěte/

v jeslích leží dítě – právě narozené, zabalené do plen. Téměř nahé. Bezbranné a zranitelné. Vždycky mě to znovu zarazí – ta vydanost, křehkost Ježíšova zrození. Narozený na cestě. Jaksi nevhod. Na každém kroku je ve vánočním evangeliu připomínáno, že tohle není bukolická idylka s Jezulátkem. V evangeliu podle Matouše je dokonce tohle dítě od začátku ve smrtelném ohrožení. V Betlémě řádí rozlícený Herodes. Josef není žádný bojovník, který by se s mečem v ruce bránil Herodovým vojákům – jako se bránili židé za královny Ester. Utíká – i s rodinou. Do zahraničí. Emigruje do Egypta. V Čechách nemá slovo „emigrace“ dobrý zvuk – ať už se mluví o emigrantech za komunistického režimu nebo o současných emigrantech z Blízkého východu. „Co ti, co zůstali?“ ptají se lidé, „všichni přece nemůžou utéct.“ V Bibli čteme, že tehdy zemřelo mnoho dětí. Byla to zbabělost? Hodně lidí přece říká, že člověk se má postavit zlu, tam kde žije. Měl tesař Josef vzít to, co bylo po ruce a postavit se římské setnině? Možná bychom si to přáli, statečný hrdina Josef bránící svého syna, ale tak to nebylo. Strach o dítě, strach o život nutí k útěku. A my musíme říct, díky Bohu za ten strach.

/zranitelnost neznamená bezmoc/

Tahle vydanost Ježíšova života do nebezpečí, do ní se rodí a provází ho až do konce. Ježíš zůstává zranitelným celý život. Ale ve své zranitelnosti není bezmocný, vůbec. Naopak, dá se říct, právě proto, že je bez zbraně, bez společensky přijatelné masky, právě proto je mocný. Stačí, že je pravdivý a miluje. Tím je napojený na moc, která není z něj. Je to revoluční myšlenka, která se objevila na počátku našeho letopočtu. Že násilí může být poraženo nenásilím. Znovu se to objevilo i v dalších příbězích – v asijském příběhu Mahatmá Ghandího a muslimské Khanovy armády bezbranných.

Zranitelnost neznamená bezmoc. To je osvobozující poznání. Smíme být bezbranní. A nic se neděje. Dokonce se právě bezmocí můžeme stát mocnými. Náš prezident Václav Havel o tom ostatně napsal výborný text „Moc bezmocných“, který nezapře křesťanské východisko. Totiž, že zdroj té skutečné moci je vždycky mimo nás. Jako v ruské pohádce o nesmrtelném Kostějovi, jeho život a moc je také mimo něj a to z Kostěje – alespoň na jistý čas – dělá nesmrtelného. Ježíšova moc je z Boha. A to z něj dělá nepřemoženého a nepřemožitelného.

/také jsme zranitelní/

Ježíš byl zranitelný, i my jsme takoví. To patří k lidství. Lidský život je ohrožený, křehký, vystavený různým tlakům. Ale mnozí lidé na to raději nemyslí. Spíš se snažíme působit jako siláci, zranitelnost máme za slabost, a proto ji skrýváme. Jsme vševědoucí, všechno zvládneme, zařídíme cokoliv, nikdy se nemýlíme.

Ale před Bohem stejně nedokážeme ukrýt to, co ukrýváme před druhými nebo třeba i sami před sebou. Ani zranitelnost, ani třeba naši malomyslnost, hloupost, strachy, všelijaké jedovaté emoce, nelásku, ani naše selhání, lítosti. Před Bohem jsme jako to dítě. Odhalení. Před ním jsme bez masek. Vidí nás a slitovává se.

Ta nezajištěnost – to je ve skutečnosti dar. Když se odvážíme neschovávat a postavit se před Boha bez přetvářky, slitovává se. Když stojíme před lidmi bez přetvářky, proměňujeme je. Když stojíme sami před sebou bez přetvářky, vnímáme svět tak, jak bychom to nikdy nedokázali s maskou před obličejem.

/Boží láska teče proudem/

Do té lidské křehkosti přichází Boží láska a dobrota – v podobě děťátka. Boží láska a dobrota se dává. Ne, Boží láska nepřichází, ale je vylita. Boží láska, spravedlnost, tvořivost – prostě Boží duch se nekontrolovatelně se šíří. Bylo to vylito a už to nikdo dostane zpátky. Zaplavuje to můj život a odnáší to, co tížilo. Omývá. Konejší. Dává sílu a nový směr.

/Přijmout/

Dokážeme tento dar přijmout? Přijmout dar – to není vůbec tak prosté, jako to zní. Dávání nám nedělá problémy, ale přijímat často ano, a je to přirozené. Snad proto, že dávání je aktivní, dávání ovládám, dávání může být dokonce i projevem pýchy, moci a dalších věcí. Ale přijímání je jiné. Nad tím vládu nemám. V přijímání jsem jaksi vydaná napospas – čemu? Snad nečekanému; snad sama sobě – že ničím nepřispívám a zůstávám dlužna – a vlastně to nevadí; snad druhému – jeho citům a úmyslům. Teprve tehdy, když cítím a přijímám vlastní obnaženost, nedostatečnost, své rány, – pojmenovává se to někdy pokorou – dokážu přijmout dar od druhého – tedy Boží dar lásky a dobroty. Pak může teprve přijít radost přijetí, jásavá radost milosti, která zapaluje srdce, radost vděčnosti. Radost, která dál rozdává. Proto se asi říká, že kdo neumí dary přijímat, neumí je ani dávat. Vánoce nejsou ani tak o dávání, jako o přijímání.

Vánoční evangelium říká: Smíte být zranitelní. Jste milováni. I takoví nedokonalí, jací jste, nebo právě takoví. Přijímejte.

/Znovu se narodit s mocí/

Můžeme se znovu narodit spolu s tím dítětem. Narodit se a žít, jinak než jsme byli zvyklí. Žít ho s tím dítětem. Prožít s ním tu bezbrannost, strach a cestu do neznáma a nejistoty, učení a prvotní údiv dítěte, pokoru, odhodlanost, radost, lásku, zrání, zkoušku i proměnu. Je toho mnoho, co můžeme zažít, když se rozhodneme jít životem s tímto dítětem. I naše moc může být z Boha. Ta moc, co přemáhá těžkosti, moc, která chrání život, nadržuje dobrému. „Ta divná dobrá moc svou sílu dá mi a věrně povede můj každý krok,“ zpívá se v písni od Dietricha Bonhoeffera.

Život není bezpečný, nemusíme ale proto klesat na mysli. Bůh je s námi ve všem lidském, nedokonalém, křehkém. Jeho moc proměňuje bezbrannost v sílu. Ta moc prozáří šeď a tmu. A i ta sebehlubší temnota najednou ztrácí svou drtivou sílu. Zachránce se narodil mezi námi.

Pane Bože, děkujeme, že máme dnes radost z narození Ježíše. Děkujeme, že rozsvěcíš v našem životě světlo. Děkujeme, že nás proměňuješ. Amen.

26.12.2018 Marie Jüptner Medková