Nanebevstoupení Páně

Modlitba: Stojíme před Tebou Bože jako tvoje děti, jako děti Tvého království. Ve vyznání víry říkáme, že jsi vzal Krista do svého nebeského království a učinil ho Pánem nad vším. Důvěřujeme tomu, co nás učily generace před námi, ale nám samotným je nám tohle dění tajemstvím a Ježíš skrytý. Proto prosíme: Pomoz nám věřit, že je vždy blízko nám, abychom mohli žít beze strachu a nechali se jím vést do věčného života. Nauč nás vidět a poznávat Tvé úmysly a neochvějnou lásku ke všemu živému. A když váháme, pochybujeme, ohlížíme se zpět, připomeň nám, že Ježíš přichází z budoucnosti. Dej nám odvahu následovat ho na jeho cestě k lidem, k němu. Prosíme o také o Ducha svatého, který zapaluje srdce, když čteme a vykládáme Písma. Amen.

I.čtení: Efezským 3,13-20, II.čtení: Skutky apoštolské 1,1-14

Milí přátelé v Kristu,

/trochu jiné nebe/ text, který jste slyšeli, zní jako ze sci-fi literatury. Ježíš je vzat vzhůru a zmizí učedníkům v oblacích. Nejdřív vzkříšení a teď tohle. Kdyby nám někdo takové věci vyprávěl, měli bychom ho za blázna. Ježíšovi učedníci by nám ale nejspíš nic takového nepovídali. Tohle vyprávění nás má symbolicky provázet duchovním světem učedníků. A tehdy to jinak než příběhem neuměli.

Začnu u výstupu do nebe. Ježíš se nevznáší vzhůru do troposféry a stratosféry, aby zmizel v mezosféře. Nebe, do kterého Ježíš vystupuje, není prostor. Je to kvalita. Překvapení? No, je to stejné jako Boží království. To přece taky není prostorem státu Izrael, ale královstvím z jiného světa. Je kvalitou života. Díky Ježíši Kristu jsme s touto kvalitou propojeni. Modlíme se k Bohu tak, jak nás to Pán Ježíš naučil: Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Přejeme si, aby se země podobala nebi. Aby se nebeské vlamovalo do zemského, jak říkají teologové. I když – nebo právě proto že – to tak často není. Příběh nanebevzetí chce říct: Kristus je u Boha, ve světě jiné kvality, ve světě, kterému zcela nerozumíme a nemáme ho pod kontrolou. Ale … přece ho známe. Učedníci ho zažívali během tří let, co s Ježíšem cestovali po Palestině, a zřejmě ještě daleko intenzivněji během čtyřiceti dní, kdy s nimi byl a učil je o této kvalitě. Nebe, které člověk může zažít. A doufám, že i vy ho někdy zažíváte. Učedníci věřili, že už je to tady. Všechno, co jim Ježíš vyprávěl o Božím království, o ještě větší lásce, kterou mohou žít. Věřili, že uskutečnění nebe na zemi je tak již nadosah. Vzkříšený Ježíš taky říká na konci Matoušova evangelia: „Jsem s vámi až do konce dnů, až do konce světa.“

/vyučení učedníci/ Stojíme tu tedy s učedníky těsně před tím, než vznikla církev. Už mají předpoklady: ví. Něco se od Krista naučili. Čtyřicet let se učili Izraelci svobodě na poušti. A pak museli obstát. Čtyřicet dní se Ježíš učil odolávat svodům pýchy, zneužití moci a …. A pak musel obstát. Čtyřicet dní po vzkříšení je Ježíš s učedníky a ti se učí o nebi, Božím království. A teď musí obstát. Čtyřicet je Bibli číslo přípravy, porozumění. Učedníci jsou teď vyučení u mistra Ježíše. Ale vědět nestačí. Teď mají čekat na Ducha svatého. Učedníci nejsou vydáni napospas, opuštěni. Ježíš nás kryje, říká Jan Milíč Lochman v brožurce O křesťanských svátcích.

/čekání a očekávání/ Čekat. Čekání jsou různá, stejně jako očekávání. I na obyčejné zastávce – když tam stojí tři lidé, každý čeká na ten samý autobus jinak. Protože jede odjinud, jinam a je jiné povahy. A stejně se různila i čekání a očekávání v Bibli. Stovky let čekali židé na mesiáše, Davidova syna, který je osvobodí od Babyloňanů, Asyřanů, Římanů. A… po tolika letech usilovného čekání, pokusů a omylů přichází Ježíš… a není tím očekávaným typem mesiáše. A i po čtyřiceti dnech, kdy je Ježíš učí o nebi, doufají učedníci, že je právě tím léta čekaným zachráncem. „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ A neříkejte si, že to byli zabedněnci. Stovky let Izraelci doufali v takového mesiáše. Je těžké se vymanit z navyklého myšlení generací. Kolikrát se nám samotným stalo něco podobného v mnohem menších věcech? Naprosto jednodnoznačně jsme předpokládali jediné vyústění a pak zjistili, že všechno je úplně jinak? Mně se to teda stalo nesčíslněkrát. Líbí se mi, jak Ježíš jemně přesměruje jejich pozornost od lidského plánu k Božímu: Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;8ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Čili neřešte vesmír, vy budete dělat úplně něco jiného.

/hledět vpřed/ A byl vzat do nebe. Učedníci stojí a koukají se za ním – vzpomínají na to, jak s nimi Ježíš chodil zemí a jak to bylo skvělé. No, nebylo? Jasně, že bylo. A co bude? Nemysleme na to, máme přece naše vzpomínky… Někdy se myšlenek na budoucnost přimíchá cosi nepříjemného, co nás nutí vyhýbat se realitě a raději myslet na to, co bylo. To známe bezpečně. Nedíváme se směrem, kterým jdeme, i když vpřed časem jdeme volky nevolky. Naštěstí tu stojí dva andělé s téměř posměšným: Co tu stojíte a hledíte k nebi? … vtipné… Bůh se vysmívá opuštěným učedníkům? Nemyslím si. Učedníci se už nemají dívat do minulosti. Na toho Ježíše, se kterým prochodili zem. Mají hledět vstříc tomu Ježíši, který na konci časů přijde soudit. Ano, když Ježíš chodil s učedníky po zemi, bylo to skvělé a dělal úžasné věci. Ale paradoxně dokázal větší věci, když už s nimi nebyl. Nemáme se dívat do minulosti. Máme obrátit své myšlení k tomu, co přichází. Vyrůst ze své minulosti a vykročit vpřed vstříc plnému nebi, vstříc Božímu království. Jako jeho bardové. Jako ti, kdo při soudu obstojí. Jak bude soudit, známe z jiného textu, docela nedávno jsem na něj kázala, je v evangeliu podle Matouše: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 34Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,36byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘40Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ (Mt 25,31.34-35.40).

/máme to před nosem/ Učedníci koukali tak zaujatě na Ježíšovy mizející boty, že anděly vedle sebe málem přehlédli. No, to se občas člověku stane. Že nejsme tam, kde jsme fyzicky. A občas se i objeví nějaký anděl, který nás přivede do teď a tady. Tito andělé převádějí učedníky od jejich způsobu čekání k čekání, o němž mluvil Ježíš. Očekávajícímu čekání. To znamená: Čekání na Boha. Naslouchání Bohu. Otázky. Ticho. Modlitba. Kontemplace. Čekání na to, jak se staneme svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. A pak to přišlo.

/modlitba a čin/ Je obdivuhodné, že to tak dobře šlo. Snadno se mohlo stát, že by se učedníci pustili rovnou nadšeně „do práce“ a spolehli se na to, co si pamatovali od Ježíše, a také – to je důležité – na své vlastní pochopení Krista. A skončili by pravděpodobně jako jedna z mnohých osvobozeneckých skupin v Izraeli. Snadno se mohlo stát, že po seslání Ducha svatého by si řekli – hm, skvělý zážitek! – modleme se dál, ať to prodloužíme nebo modlení je príma, radši nebudeme dělat nic jiného, kdo nic nedělá, nic nezkazí. A pak by se k nim nepřidali další učedníci. Naštěstí dochází k proměně. Učedníci jsou schopní zklidnit se k modlitbě a naslouchání a pak vyrazit do světa. Modlitba jim dává sílu k činům, i rozum, vedení.

/7 dní modlitby/ Ode dneška za týden začíná svátek sestoupení Ducha svatého. Sedm dní do příchodu Božího království. Po celou tu dobu, celý týden se můžeme modlit s učedníky: „Pane, jak se máme stát svědky po všech těch místech“. A můžeme se modlit úplně konkrétně: za člověka, kterého známe a není křesťan. Nebo za víc lidí. Můžeme se modlit za příležitosti ke sdílení své víry, modlit se za toho člověka, aby rozpoznal Boží lásku ve svém životě. Můžeme se modlit za církev jako celek i za náš sbor, aby na nás bylo vidět evangelium a aby naše řady rostly. Prostě každý z nás má přinést svou trošku do mlýna a tak se stát svědkem v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

/Na začátku/ Stojíme totiž na samém začátkem církve. Zase. Tenhle svátek je příležitost ptát se: K čemu tu vlastně jsme? Tenhle svátek je příležitost leccos nově začít. Je to příležitost přemýšlet o tom, co a jak dělat jinak a podobněji nebi, Božímu království. Je to naše volba.

Když se budeme dívat do minulosti, jak to tehdy bylo krásné, pak to krásné zůstane v minulosti. Ale když budeme hledat, co pro nás má Bůh ještě připraveno, pak nás další krásné dny čekají.

Zkusme čekat na Ducha svatého jako učedníci. Nemyslím zavření v místnosti, ale modlitbou slovem, modlitbou očí, modlitbou myšlení. Po sedm dní. A pak vykročme ven.Ono to je totiž nezbytné. Jan Zlatoústý řekl: „Nevěřím ve spásu někoho, kdo netouží po spáse svého bližního.“ Tahle věta mě zneklidňuje, protože já bych radši každého nechala, ať se o svou spásu stará sám. Ale my jsme stejná církev, jako ta tenkrát: my máme být svědky v Předhradí a v celém Polabí, v Praze a až na sám konec světa.

Modlitba: Maran atha, přijď Pane, opět v nádheře své. Amen.

Sestoupení Ducha svatého na učedníky Ježíše Krista

Modlitba: Modleme se k Bohu, který vede ze smrti do života: Bože, ty jsi síla našeho života a důvod našeho štěstí. Dej, abychom na tebe nezapomínali v dobrých časech, i v těch špatných. Dej, abychom šli ve Tvé stopě, když na nás doléhá trápení a různé tlaky. Věříme, že nás budeš chránit. Naplň nás důvěrou, když strach trápí naše duše. Když se ptáme: Kdo jsme my, že kvůli nám někdo položil život a setkáním se vzkříšeným proměnil náš život. A slibuješ ještě víc: Všem, kdo uvěřili, chceš poskytnout milost nového života. Proto prosíme: Vyplň to, co jsi začal, a svou silou nás proměňuj. Svým Slovem, Kristovým příkladem a Duchem svatým. Amen.

I.čtení: J 14,15-19 , II.čtení: Sk 2,1-18

Milí přátelé v Kristu,

uplynulo devět dní od nanebevzetí Páně. Těch devět dní strávili učedníci a učednice Ježíše Krista spolu. Zavřeli se tehdy tam v té místnosti, kde se konala večeře Páně. Modlili se – svorně a vytrvale – jak se píše v Bibli. Udělám teď výlet do minulosti, zopakuji, co se dělo před tím a o čem jsme mluvili minule: Skutky apoštolské v první kapitole vypráví, že Ježíš po vzkříšení vyprávěl učedníkům o Božím království, a to dělal po čtyřicet dní – čtyřicet je číslo přípravy a poznání. Mluvil o království, které není z tohoto světa, ovšem učedníci stále doufali v politickou obnovu státu Izrael. Ježíš jim nakonec řekl, že pošle Ducha svatého a učedníci se stanou svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Načež zmizel v nebesích a učedníci za ním tak soustředěně hleděli, že si nevšimli andělů vedle sebe. Ti je upozornili, že nemají hledět na minulého Ježíše, ale na budoucího, přicházejícího a soudícího. A to je samý počátek církve. Církve očekávající a otevřené tomu, co přichází.

Po „výuce“ o Božím království přichází čas, zdánlivě hluchý. Nic se neděje. Všichni jsou spolu, nespěchají, modlí se, jedí, spí, čekají, co přijde. Pokud jste někdy byli na duchovních cvičeních, pak to bylo něco velmi podobného. Není to hluchý čas. Je to extrémně důležitý čas, i když se tomu v Bibli věnuje jen jedna věta. A pak to přijde: hukot a plameny nad jejich hlavami a oni vycházejí z polotajného pokojíku kdesi v patře do ulic. Mluví rozličnými jazyky, takže o Ježíši slyší mnoho lidí ve svém mateřském jazyce. Neřešme teď, jak je to možné. Důležité je, že učedníci tak oslovují každého člověka osobně, když hovoří jeho jazykem. Překonají odcizení, které tvoří jazyková bariéra. U nich to je cizí jazyk, ale nemusí jít vůbec o neznámou řeč. Různými jazyky se mluví i v rámci jedné společnosti – třeba jazyk bohoslužeb obvykle nepoužíváme, když si jdeme koupit do obchodu kolínské rohlíky. A učedníci díky Duchu svatému našli společnou řeč s kolemjdoucími v Jeruzalémě. A mluví s nimi o tom, čemu ti lidé rozumí. Mluví s nimi přesvědčivě. Toho dne prý přišlo ke křesťanství 3 000 lidí! To je myslím jako celá Velim, všechny části Pňova, Sokoleč a Oseček dohromady.

Celé to dění nevzniklo z dobrého předsevzetí učedníků. Dokonce ani z čtyřicetidenní kurzu o Božím království, který učedníci u Ježíše absolvovali. Stejně si na jeho konci stále mysleli, že Bohu jde o politickou obnovu Izraele. A dokonce ani z té vytrvalé modlitby a čekání a otevřenosti. Všechny tyto věci jsou ale jako prameny, které se spojily v širokou silnou řeku, jejíž proud pak Bůh usměrnil tak, jak potřeboval, a dodal jí ještě sílu a dravost.

Lidé si ve spojení s křesťanstvím často představí unylé lidičky, kteří se kdesi ve skrytu modlí, ať už sami nebo společně, každému ustoupí, protože musí, a doufají, že se jednou budou mít krásně v jakémsi zásvětném prostoru po smrti. Tady ve Skutcích apoštolských se ale píše, že křesťan je člověk, který je napojen na živého Boha – kdo se poučil o Božím království, kdo se vytrvale modlí, kdo je otevřený Božímu dění, kdo vykračuje z hranic svého navyklého – ze svého skrytého pokojíku v patře. Křesťan objevuje svá obdarování a využívá je a tak je užívají i ti, ke kterým vyšel. Křesťan je živý až moc, pro některé nekřesťany. Bible říká, že obdarování mají krom okamžitého přínosu i další smysl: abychom byli dobrými Božími svědky. V případě prvních učedníků je zmíněn třeba dar uzdravování, dar vyučování, dar kázání, dar proroctví, dar síly.

Okolo nás jsou tisíce lidí, kteří o Ježíši ani o Bohu pořádně nic nevědí. Kde ale začít, když máme být dobrými Božími svědky? Jak jsem říkala minule, máme příkaz od Ježíše být svědky v Předhradí a v celém Polabí, v Praze a až na sám konec světa. A víme, o čem bychom měli asi druhému říct, nebo kam ho vzít nebo s druhým být, ale velmi často nám chybí síla nebo pro to prostě nehoříme – na rozdíl od učedníků. A když je nám síla nabízena, jsme skeptičtí a uzavření. Kde na to máme vzít čas a energii? Přitom je mezi lidmi hlad po evangeliu, po přijetí, po lásce nezávislé na nestálých emocích. Jenže když na nějaké svědectví o Bohu pomyslíme nebo o tom mluví někdo v kázání, cítíme se zahanbení. Nic víc.

Mám za to, že učedníci na tom byli podobně, když od nich Ježíš odešel. Máme být svědky? Hm… A pak se modlili a sestoupil na ně Duch svatý. A zřejmě to bylo tak silné, že to rozpustilo všechny jejich strachy, zahanbené pocity vlastní neschopnosti, posunulo je to někam dál, kam by se sami nedostali. To umí Bůh. A ne vždycky je to příjemné. Znám jednu ženu, která má takto uspořádaný duchovní život: jednou ročně se ponořím do řeky podle jistých pravidel a Bůh mě bude celý rok opatrovat. Příjemně vypočitatelné, že? Tak si mnozí lidé představují ten Boží svět, že jistota pramení z nějakých úkonů. Jenže je to lež do kapsy. Jistota je jen ve vztahu, což ví všechna světová náboženství. A vztah se úkony pojistit nedá. V Heidelberském katechismu se píše: Mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne z moci ďáblovy vykoupil a tak mě ochraňuje, že bez vůle Boží ani vlásek mi z hlavy nemůže spadnout, ale všechno mi musí napomáhat ke spasení. Proto ujišťuje mne Duchem Svatým o životě věčném a dává mi srdce k tomu ochotné a hotové, abych byl živ k jeho cti a slávě.

Ovšem ten samý Duch svatý, co nás ujišťuje a uklidňuje, taky nás učedníky vyvádí z našich tajných místností v patře, kde nás Ježíš učil o spravedlnosti a lásce, a nechá nás mluvit s cizími lidmi jejich jazykem. Nechává nás prohlédnout a vidět nepříjemné věci. Kvůli němu vycházíme ze své komfortní zóny, z toho, co známe, na co jsme zvyklí. A nedá se říct, že je to vždycky příjemné a jednoduché a že při tom hoříme, jako tehdy učedníci.

Papež František si všímá této neklidné stránky vztahu s Bohem: „Aby bylo jasno, Duch svatý nás trápí. Protože nás někam posouvá, nutí nás jít dál, tlačí církev kupředu. A my jsme jako Petr při proměnění na hoře a říkáme: „Jak je krásné být tu takhle spolu!“… Ale on nás trápí. Přejeme si, aby si Duch svatý na chvíli schrupnul. Chceme si ho ochočit. A to není dobré. Protože to je Bůh, a to je vítr, který přichází a odchází a člověk neví, kam povane. On je Boží moc, je to on, kdo nám dává útěch a sílu jít dál. Ale: jít dál! A to nás trápí. Je o tolik příjemnější udělat si pohodlíčko.“ ( Pope Francis, Encountering Truth: Meeting God in the Everyday)

Duch svatý nás ruší – jak jsem říkala minule, učedníkům se mohlo modlení zalíbit tak, že by už nic dalšího nepodnikali, a byli by si ve svém pokojíčku tak pěkně pospolu zavření v bezpečí. Ale na druhou stranu Duch svatý dává sílu a odvahu. Takovou sílu a odvahu, která má pramen mimo nás. A je Boží.

Modlitba: Přijď Pane a proměňuj nás! Amen.