Kázání na dva rozdílné texty, o životních zápasech a modlitbě.

Biblické texty: Iz 49,1-6 a Jk 5,13-16
Milí přátelé v Kristu,
slyšeli jsme dva protikladné texty – v jednom se bojuje se zklamáním a druhým zní jásavá radost a optimismus. Oba souvisí s modlitbou a to bude i tématem našeho dnešního přemýšlení.
Prorok, který volá vzdálené ostrovy, ten prorok má něco společného s námi. Je jedním z mála věřících ve své komunitě, stejně jako my. Tenhle člověk nežije svou víru potichu pro sebe, ale angažuje se pro druhé. Vyřizuje Boží slovo, aby všichni uslyšeli a porozuměli, aby změnili své přemýšlení a jednání.
Má k tomu ty nejlepší dispozice. Byl povolán už v životě matky, byl hodně dobrý – šíp v Hospodinově toulci a opravdu se snažil. Jenže se to nepovedlo. Selhal. I když dal všechno, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nepovedlo se to. Lidem byl lhostejný, některé naštval, jiní se mu vysmáli. Chtěl hodně, ale nedostal ani tolik, aby nemusel plakat.
Možná jste zažili něco podobného, když jste během let pečovali o tento sbor? Kolikrát člověk zve lidi, aby se stali součástí našich životů, snaží se zbořit předsudky, ukázat lidem, že Boží blízkost člověku pomáhá, že se mohou mezi křesťany cítit dobře a bezpečně, sdílí své hodnoty. Ale neuspěli jsme. Jedni se točili ve víru povinností a na víru a zastavení „neměli čas“, jiní se styděli být s těmi „z kostela“, jiní dávali přednost hromadění majetku před dobrými vztahy s lidmi.
A teď tu prorok pláče nad tím, jak se to nepovedlo. Jak nedostal žádnou satisfakci. Měl všechny předpoklady a bylo to k ničemu. Je mu špatně, je mu hodně špatně. Řekli bychom, že prožívá těžkou deziluzi, zklamání, je v depresi. Je nám ho úplně líto. Bible se nebojí emocí, které bolí. Nebojí se duchovní vyprahlosti, která pálí nebo dusí. Najdeme je v tomhle textu, ale i jinde. Hluboké noci duše, pouště života. Trápí nás naše selhání, ta skutečná i ta imaginární. Trápí nás, co bude po nás. Ovšem navzdory trápením, nebo za tím vším, je ještě něco. Je tady Bůh. I když jsme na dně, ztroskotanci. Nehledí na výsledek, dokonce nás ani neboduje v průběhu života – +5 za pomoc spolužačce na základní škole, -500 za vstup do KSČ. Ne. Dívá se na nás úplně jinak než lidé, jinak nás hodnotí a jinak přijímá. A teď odbočím – a to je snad ten největší zázrak – tohle základní Boží nehodnocení umožňuje, abychom spolu mohli žít jako křesťani v jednom společenství: pilní a lenoši, zaměstnanci u linky a majitelé stohlavých firem, naivové a zorientovaní a takových dvojic by mohlo být tisíce. Protože to podstatné je nakonec Boží láska a něha, se kterou na nás hledí.
Takže prorok nám tu pláče, ale nakonec říká – z lidského hlediska jsem všechno prohrál, ale Bůh ví, že jsem do toho dal všechno a podle toho mě bude hodnotit. A plody mé práce taky nemusí být vidět hned. Ono se to neztratí. Naštěstí.
To druhý text je jiné kafe: Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Jk 5,13
Slyšíte? Není to vzláštní? Z těch slov vůbec nepoznáme, zda se pisatel v životě potýká s těžkostmi nebo je dobré mysli. Nepoznáme, co zakusil. Ale co zakoušíme my, když čteme tento text? Já tedy vnímám z pisatele příval činorodé energie, nakažlivé radosti ze života, humor. Zdá se mi, že si pisatel jedním prstem pozvedl brýle a lišácky se usmál.
Když tohle slyšíme, inspiruje nás to a dává nám to novou sílu. No ne? Není to příjemné a nabíjející? Když čtu tenhle text, mám chuť říct – křesťanovi deprese moc nesluší. Zase udělám odbočku – Skauti mají ve svém desateru „skaut se usmívá a píská si“ nebo „skaut se dovede ovládat: usmívá se a píská si v těžkostech“. To se mi líbí. Každý máme právo na těžké myšlenky, to bezpochyby. Někdy máme dost sil, jindy máme málo energie a pak nás těžké myšlenky snadno dostanou. Těžko říct, proč nás ovládnou snadněji než myšlenky plné naděje. Tak to prostě je. A stává se to. Ale proč by nás to těžké, zlé a špatné mělo opanovat? Nemá pravdu ten, kdo tvrdí, že černé/bezútěšné vidění světa je to jediné pravdivé a realistické. Naopak, takové vidění světa je osekáno o možnosti, potenciál, naději, to krásné, co nechce vidět. Protože máloco na světě má jasnou budoucnost. Věci se mohou vyvíjet tak či onak. Deprese má ale klapky na očích, takové ty koňské, které umožňují vidět jen malý výsek životní cesty. Jenže křesťan není kůň sešněrovaný postroji, má to být realista bez klapek a s křídly.
Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Jk 5,13 Vlastně mám za to, že zmíněný verš by mohl být klidně jednou z vět nového křesťanského desatera.
Moc se mi líbí, jak si zmíněný text moc nedělá ze světa. Je ti špatně? Modli se. Je ti dobře? Modli se a raduj. Když můžeš něco dělat, modli se a pracuj. – Tím myslím následující text o léčení bylinnými oleji: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Čili depresí se neobtěžuj, nepomůže ani tobě, ani jiným.
Apoštol doporučuje společně s nemocným modlitbu – tedy ulevit bolesti ducha a těla, povzbudit naději, odevzdat starosti Bohu. Společně s léčbou doporučuje modlitbu. Neříká, sejděte se nad pacientem, proberte příznaky a pak se seberte a jděte domů. Možná vám to přijde úsměvné. Ale třeba jste něco podobného sami zažili v církvi. Já jsem osobně kolikrát vyslechla, jak se nás zase sešlo málo a jak je to hrozné, nebo jak toho děláme hodně a nikdo to neocení. Nikdy jsem ale nezažila, že by takové řeči přinesly řešení situace nebo útěchu tomu, kdo si stěžoval. Jen šířily takzvanou „blbou náladu“ a shazovaly moje dobré pocity, z toho, co jsme spolu prožili. A nikdy po takovém (planém) stěžování nepřišla modlitba. Škoda. Proč se navzájem trápit číslovkami účasti, když se můžeme modlit za toho či onoho, aby našel cestu do společenství víry?
Ale Jakubův list jde s modlitbou ještě dál: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Někdo řekne: samé modlení. A proč jako? V duchu našeho textu musím říct: Proč ne?
Mám jednu přítelkyni, letos jí bylo osmdesát, vždycky měla problémy se zády, chodí s hůlkami, a je skoro hluchá. Když si chceme povídat o něčem osobním, musíme být samy v jedné místnosti, protože obě musíme křičet. Je mi s ní krásně, ona je Boží bohatýrka, září z ní taková ta Boží radost, štěstí, které dává častá modlitba. Ta říká: „Já už se jenom modlím. I za vás, Mařenko, se modlím.“ A neříká to rezignovaně – jakože už na nic jiného nestačí, ale tak… šťastně. Proč nebýt šťastný, když můžeme? Proč nebýt šťastný, když nám to naše víra nabízí dát? Proč se nevydat tou cestou? Když se něco povede, proč si říkat: „Aspoň něco!“, když se můžeme radostí zpívat? Proč se jeden před druhým schovávat se svými selháními a bolestmi, když společná modlitba nebo modlitba jednoho za druhého může přinést uzdravení?
I my se můžeme stát Božími bohatýry a bohatýrkami. Ale jedině s modlitbou na rtech. Jedině v čerstvém a stále obnovovaném vztahu s Bohem.
Modlitba, modlitba, jenže jak se modlit? Shrnu to do xbodů:
Buďte upřímní. Mluvte o tom, co vás trápí. Proč se schovávat před sebou nebo před Bohem?
Buďte přítomní. Ať je to modlitba vlastními slovy, beze slov nebo tradiční – jako třeba Otče náš nebo text Žalmu. Buďte tam. Mějte tam srdce. Mějte tam mysl.
Nebojte se banalit ani velkých přání. Jedna paní si udělala řidičák až ve svých padesáti letech. Řekla mi, že se před každou jízdou modlí, aby dobře dojela. A někdy taky, aby našla dobré parkovací místo – což se teda v Kolíně vůbec nedivím. Pro ni to je naprosto přirozené, má z řízení obavu. Někomu to ale může připadat banální, raději by se modlil za větší věci – třeba abychom v ČR zavřeli uhelné doly a nedošlo ke klimatické katastrofě. V upřímné modlitbě ale není malých a velkých věcí.
Neřešte, zda to „zafungovalo“ nebo přání bylo vyplněno. Modlitba není automat na splněná přání. Kolikrát jsem tohle slyšela třeba v kázání a kolikrát mi někdo, že modlitba „nefunguje“. Modlitbou se stavíme do vztahu k Někomu jinému, otevíráme komunikační linku, a tou přichází pokoj, úleva, síla… A ano, velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého a může leccos změnit, co nechápeme. Ale mám za to, že ten „první efekt“ je sám o sobě dobrý.
Pravidelnost: Tak jako si čistíme každé ráno a večer zuby, tak se můžeme modlit. A pravidelně tak získávat svou dávku jistoty nebo tak pravidelně sloužit – sboru, dětem, … komukoliv, čemukoliv.
A nakonec: Kdo neprosí, nic nedostává, kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Bůh nás má ovšem rád, i když jsme zahořklí nebo cyničtí. Ale co pak člověk z toho života má a čím září…
Jakub to píše s takovou vervou a samozřejmostí, že by si člověk myslel, že je to jen tak. Změnit své návyky a odevzdávat svá trápení na bedra Pána Boha místo paní sousedky třeba. V modlitbě jsme sobě blíž, i druhému blíž, a někdy to nemusí být příjemné. Ale stojí to za to, protože: Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

Pane Bože, prosíme tě, nauč nás pouštět svá trápení Tobě, nauč nás radovat se z plných plic, nauč nás vděčnosti. Uč nás stálé modlitbě. Amen.

M.Jüptner Medková