Milí přátelé,
už jste někdy potkali moudrost? Nemyslím tím nasbíraný poklad lidských zkušeností, které jste nabyli, náhlé osvícení, nebo rozhodnutí, které ve vás dozrálo. To ne. Myslím tváří v tvář. Osobně. Představte si, že moudrost by byla osoba s lidskou tváří. Jak by vypadala?
Láska, to je lukostřelec, alespoň podle antických představ. Strefuje se do našich srdcí svými šípy, dokud dvě nevzplanou vzájemnou láskou. S postavou spravedlnosti se můžete setkat před mnoha soudními budovami. Ta dáma drží meč v pravé ruce a váhu v levé. Oči má zavázané, ale podle úst poznáme, že se tváří melancholicky. A co moudrost? Jakou má tvář ta? Je to starý muž s bílým vousem? Učenec, s knihami pod paží a staletými vědomostmi v hlavě? Potkali jste někdy moudrost? Jestli ne, tak vás představím. Nebo vlastně: Představí se sama:
čtení Přísloví 8,23-36
Na počátku byla moudrost … a moudrost byla u Boha. Byla už před vším tím, čím to začalo. Už tehdy, když všechno tady bylo velké prázdné místo. Nic v závorce. Už tam byla: moudrost. Ještě předtím, než přišlo světlo, než se nebe a země staly tím, čím jsou, než se objevila slova v srdcích lidí, než život získal barvy a zvuky, než byly lístky na autobus a drobky z buchty, milostné básně a papírové lodičky, letní déšť a sněhové vločky. Na počátku byla moudrost.
… a moudrost je dítě, Boží dítě, první stvoření, jeho miláček. Má mnoho jmen: Hochma, Sophia, Sapientia. Dělá, co tak děti dělají: hraje si. Hraje si před Bohem, na jeho zemi, s jeho lidskými dětmi. To je moudrost. Nečerpá ze studnice vědomostí, nevyvíjí strategie. Nestřádá zkušenosti ani nezkoumá možnosti. Nic se neučí a nevytváří složité myšlenkové systémy… Hraje si. Svobodně, bez plánů, radostná, zapomíná na sebe. Zcela ponořená do teď a tady. Zdá se, že svou hrou nakazila i Pána Boha.
Na počátku byla moudrost … a dítě moudrost si hrála a Bůh si hrál s ní. S ní vytváří vesmír a čas, zemi i život, zvířata i lidi. Na začátku Bible v knize Genesis – 1. Mojžíšově knize – čteme o stvoření, co bylo na počátku, co pak a jak to šlo za sebou. A že to bylo dobré – to je podstata toho příběhu. Tady v knize Přísloví se píše o tom: jak. Jak všechno vznikalo. A jak? Bůh nejedná jako všemocný režisér, který sedí zabořený v režisérském křesle a podle předem určeného scénáře procesuje/provádí stvoření světa. Přesně tak si ale lidé někdy Boha představují: Každý den stvoření, každý vstup pečlivě nazkoušený a načasovaný, všechny aktéry pevně v rukou a všechno skáče, jak Bůh píská. Jenže tady čteme: Bůh není režisér. Bůh si hraje s moudrostí její dětskou hru.
Jaká je to představa – příjemná, nepříjemná? Když neexistuje žádná strategie nebo účel stvoření světa, je to prostě tvořivá hra. Čistá dětská radost v bytí, radost v kráse věcí, které vytváří. Bůh chce být ve společenství s životem, se svými stvořeními, s člověkem jako Božím obrazem nebo odrazem. Stvoření jako hra Boha a moudrosti.
Švýcarský farář a teolog Kurt Marti o tom napsal báseň:
(Moudrost) Hrála si před Stvořitelem Tvůrcem,
hrála si s tím, co stvořil,
a čile, lehce hopsala od jedné myšlenky k druhé,
k dalším a dalším výtvorům:
Proč ne půvabně zakřivený prostor?
Proč ne myriady chytrých molekul?
Proč ne vír rozevlátých závojů mlh a plynů
nebo hmota, co pluje, létá, rotuje?
Ať to tak je, zasmál se Bůh,
protože všechno je možné,
ale musí v tom být taky nějaký řád –
například gravitace.
Ale stejně tak si Sofie přála
lehkost.
Tak Bůh vymyslel čas.
A Sophia tleskala rukama,
Sophia, lehká jako čas,
tančila k divokému melodickému Velkému třesku,
k vírům, pohybům, tónům, které se kolem rozproudily,
skrze prostory, budoucnosti a první minulosti –
kosmický tanec, radostně se rozpínající vesmír.
Štastná Sofie natáhla ruce k Bohu.
A Bůh také tančil.
/Die gesellige Gotteit am Werk/
Na počátku bylo slovo … píše se v Janově evangeliu. Slovo čili logos, jak se píše v řeckém textu. Logos se dá přeložit i jako moudrost. Pak bychom četli: Na počátku byla moudrost, ta moudrost byla u Boha, moudrost byla Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ni a bez ní nepovstalo nic, co jest. V ní byl život a život byl světlem lidí. To světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. A moudrost vstoupila do těla a to přebývalo mezi námi… Stal se člověkem, stal se dítětem – jak by se to mohlo odehrát jinak.
Milí přátelé, já občas moudrost potkávám. Třeba když jdeme s dětmi po horách a potkáme řeku, proplétající se mezi balvany, tu a tam s vodopádem. Dětem září oči: „Jú, mami, podívej, to je báječné! Voda!“ A hned zkouší vytvořit něco, co využije vodní sílu nebo zkrášlí břeh řeky. A moudrost má tvář dítěte. Ježíš řekl: Amen, pravím vám: Kdo nepřijme království Boží jako dítě, nevstoupí do něj. A já myslím, že na tom něco bude.
Modlitba: Pane Bože, prosíme tě, abychom uměli tvořit život s tvořivou moudrostí, s tou, která si před tebou hraje. Amen.