Nanebevstoupení Páně
Modlitba: Stojíme před Tebou Bože jako tvoje děti, jako děti Tvého království. Ve vyznání víry říkáme, že jsi vzal Krista do svého nebeského království a učinil ho Pánem nad vším. Důvěřujeme tomu, co nás učily generace před námi, ale nám samotným je nám tohle dění tajemstvím a Ježíš skrytý. Proto prosíme: Pomoz nám věřit, že je vždy blízko nám, abychom mohli žít beze strachu a nechali se jím vést do věčného života. Nauč nás vidět a poznávat Tvé úmysly a neochvějnou lásku ke všemu živému. A když váháme, pochybujeme, ohlížíme se zpět, připomeň nám, že Ježíš přichází z budoucnosti. Dej nám odvahu následovat ho na jeho cestě k lidem, k němu. Prosíme o také o Ducha svatého, který zapaluje srdce, když čteme a vykládáme Písma. Amen.
I.čtení: Efezským 3,13-20, II.čtení: Skutky apoštolské 1,1-14
Milí přátelé v Kristu,
/trochu jiné nebe/ text, který jste slyšeli, zní jako ze sci-fi literatury. Ježíš je vzat vzhůru a zmizí učedníkům v oblacích. Nejdřív vzkříšení a teď tohle. Kdyby nám někdo takové věci vyprávěl, měli bychom ho za blázna. Ježíšovi učedníci by nám ale nejspíš nic takového nepovídali. Tohle vyprávění nás má symbolicky provázet duchovním světem učedníků. A tehdy to jinak než příběhem neuměli.
Začnu u výstupu do nebe. Ježíš se nevznáší vzhůru do troposféry a stratosféry, aby zmizel v mezosféře. Nebe, do kterého Ježíš vystupuje, není prostor. Je to kvalita. Překvapení? No, je to stejné jako Boží království. To přece taky není prostorem státu Izrael, ale královstvím z jiného světa. Je kvalitou života. Díky Ježíši Kristu jsme s touto kvalitou propojeni. Modlíme se k Bohu tak, jak nás to Pán Ježíš naučil: Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Přejeme si, aby se země podobala nebi. Aby se nebeské vlamovalo do zemského, jak říkají teologové. I když – nebo právě proto že – to tak často není. Příběh nanebevzetí chce říct: Kristus je u Boha, ve světě jiné kvality, ve světě, kterému zcela nerozumíme a nemáme ho pod kontrolou. Ale … přece ho známe. Učedníci ho zažívali během tří let, co s Ježíšem cestovali po Palestině, a zřejmě ještě daleko intenzivněji během čtyřiceti dní, kdy s nimi byl a učil je o této kvalitě. Nebe, které člověk může zažít. A doufám, že i vy ho někdy zažíváte. Učedníci věřili, že už je to tady. Všechno, co jim Ježíš vyprávěl o Božím království, o ještě větší lásce, kterou mohou žít. Věřili, že uskutečnění nebe na zemi je tak již nadosah. Vzkříšený Ježíš taky říká na konci Matoušova evangelia: „Jsem s vámi až do konce dnů, až do konce světa.“
/vyučení učedníci/ Stojíme tu tedy s učedníky těsně před tím, než vznikla církev. Už mají předpoklady: ví. Něco se od Krista naučili. Čtyřicet let se učili Izraelci svobodě na poušti. A pak museli obstát. Čtyřicet dní se Ježíš učil odolávat svodům pýchy, zneužití moci a …. A pak musel obstát. Čtyřicet dní po vzkříšení je Ježíš s učedníky a ti se učí o nebi, Božím království. A teď musí obstát. Čtyřicet je Bibli číslo přípravy, porozumění. Učedníci jsou teď vyučení u mistra Ježíše. Ale vědět nestačí. Teď mají čekat na Ducha svatého. Učedníci nejsou vydáni napospas, opuštěni. Ježíš nás kryje, říká Jan Milíč Lochman v brožurce O křesťanských svátcích.
/čekání a očekávání/ Čekat. Čekání jsou různá, stejně jako očekávání. I na obyčejné zastávce – když tam stojí tři lidé, každý čeká na ten samý autobus jinak. Protože jede odjinud, jinam a je jiné povahy. A stejně se různila i čekání a očekávání v Bibli. Stovky let čekali židé na mesiáše, Davidova syna, který je osvobodí od Babyloňanů, Asyřanů, Římanů. A… po tolika letech usilovného čekání, pokusů a omylů přichází Ježíš… a není tím očekávaným typem mesiáše. A i po čtyřiceti dnech, kdy je Ježíš učí o nebi, doufají učedníci, že je právě tím léta čekaným zachráncem. „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ A neříkejte si, že to byli zabedněnci. Stovky let Izraelci doufali v takového mesiáše. Je těžké se vymanit z navyklého myšlení generací. Kolikrát se nám samotným stalo něco podobného v mnohem menších věcech? Naprosto jednodnoznačně jsme předpokládali jediné vyústění a pak zjistili, že všechno je úplně jinak? Mně se to teda stalo nesčíslněkrát. Líbí se mi, jak Ježíš jemně přesměruje jejich pozornost od lidského plánu k Božímu: Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;8ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Čili neřešte vesmír, vy budete dělat úplně něco jiného.
/hledět vpřed/ A byl vzat do nebe. Učedníci stojí a koukají se za ním – vzpomínají na to, jak s nimi Ježíš chodil zemí a jak to bylo skvělé. No, nebylo? Jasně, že bylo. A co bude? Nemysleme na to, máme přece naše vzpomínky… Někdy se myšlenek na budoucnost přimíchá cosi nepříjemného, co nás nutí vyhýbat se realitě a raději myslet na to, co bylo. To známe bezpečně. Nedíváme se směrem, kterým jdeme, i když vpřed časem jdeme volky nevolky. Naštěstí tu stojí dva andělé s téměř posměšným: Co tu stojíte a hledíte k nebi? … vtipné… Bůh se vysmívá opuštěným učedníkům? Nemyslím si. Učedníci se už nemají dívat do minulosti. Na toho Ježíše, se kterým prochodili zem. Mají hledět vstříc tomu Ježíši, který na konci časů přijde soudit. Ano, když Ježíš chodil s učedníky po zemi, bylo to skvělé a dělal úžasné věci. Ale paradoxně dokázal větší věci, když už s nimi nebyl. Nemáme se dívat do minulosti. Máme obrátit své myšlení k tomu, co přichází. Vyrůst ze své minulosti a vykročit vpřed vstříc plnému nebi, vstříc Božímu království. Jako jeho bardové. Jako ti, kdo při soudu obstojí. Jak bude soudit, známe z jiného textu, docela nedávno jsem na něj kázala, je v evangeliu podle Matouše: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 34Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,36byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘40Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ (Mt 25,31.34-35.40).
/máme to před nosem/ Učedníci koukali tak zaujatě na Ježíšovy mizející boty, že anděly vedle sebe málem přehlédli. No, to se občas člověku stane. Že nejsme tam, kde jsme fyzicky. A občas se i objeví nějaký anděl, který nás přivede do teď a tady. Tito andělé převádějí učedníky od jejich způsobu čekání k čekání, o němž mluvil Ježíš. Očekávajícímu čekání. To znamená: Čekání na Boha. Naslouchání Bohu. Otázky. Ticho. Modlitba. Kontemplace. Čekání na to, jak se staneme svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. A pak to přišlo.
/modlitba a čin/ Je obdivuhodné, že to tak dobře šlo. Snadno se mohlo stát, že by se učedníci pustili rovnou nadšeně „do práce“ a spolehli se na to, co si pamatovali od Ježíše, a také – to je důležité – na své vlastní pochopení Krista. A skončili by pravděpodobně jako jedna z mnohých osvobozeneckých skupin v Izraeli. Snadno se mohlo stát, že po seslání Ducha svatého by si řekli – hm, skvělý zážitek! – modleme se dál, ať to prodloužíme nebo modlení je príma, radši nebudeme dělat nic jiného, kdo nic nedělá, nic nezkazí. A pak by se k nim nepřidali další učedníci. Naštěstí dochází k proměně. Učedníci jsou schopní zklidnit se k modlitbě a naslouchání a pak vyrazit do světa. Modlitba jim dává sílu k činům, i rozum, vedení.
/7 dní modlitby/ Ode dneška za týden začíná svátek sestoupení Ducha svatého. Sedm dní do příchodu Božího království. Po celou tu dobu, celý týden se můžeme modlit s učedníky: „Pane, jak se máme stát svědky po všech těch místech“. A můžeme se modlit úplně konkrétně: za člověka, kterého známe a není křesťan. Nebo za víc lidí. Můžeme se modlit za příležitosti ke sdílení své víry, modlit se za toho člověka, aby rozpoznal Boží lásku ve svém životě. Můžeme se modlit za církev jako celek i za náš sbor, aby na nás bylo vidět evangelium a aby naše řady rostly. Prostě každý z nás má přinést svou trošku do mlýna a tak se stát svědkem v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.
/Na začátku/ Stojíme totiž na samém začátkem církve. Zase. Tenhle svátek je příležitost ptát se: K čemu tu vlastně jsme? Tenhle svátek je příležitost leccos nově začít. Je to příležitost přemýšlet o tom, co a jak dělat jinak a podobněji nebi, Božímu království. Je to naše volba.
Když se budeme dívat do minulosti, jak to tehdy bylo krásné, pak to krásné zůstane v minulosti. Ale když budeme hledat, co pro nás má Bůh ještě připraveno, pak nás další krásné dny čekají.
Zkusme čekat na Ducha svatého jako učedníci. Nemyslím zavření v místnosti, ale modlitbou slovem, modlitbou očí, modlitbou myšlení. Po sedm dní. A pak vykročme ven.Ono to je totiž nezbytné. Jan Zlatoústý řekl: „Nevěřím ve spásu někoho, kdo netouží po spáse svého bližního.“ Tahle věta mě zneklidňuje, protože já bych radši každého nechala, ať se o svou spásu stará sám. Ale my jsme stejná církev, jako ta tenkrát: my máme být svědky v Předhradí a v celém Polabí, v Praze a až na sám konec světa.
Modlitba: Maran atha, přijď Pane, opět v nádheře své. Amen.