Sestoupení Ducha svatého na učedníky Ježíše Krista

Modlitba: Modleme se k Bohu, který vede ze smrti do života: Bože, ty jsi síla našeho života a důvod našeho štěstí. Dej, abychom na tebe nezapomínali v dobrých časech, i v těch špatných. Dej, abychom šli ve Tvé stopě, když na nás doléhá trápení a různé tlaky. Věříme, že nás budeš chránit. Naplň nás důvěrou, když strach trápí naše duše. Když se ptáme: Kdo jsme my, že kvůli nám někdo položil život a setkáním se vzkříšeným proměnil náš život. A slibuješ ještě víc: Všem, kdo uvěřili, chceš poskytnout milost nového života. Proto prosíme: Vyplň to, co jsi začal, a svou silou nás proměňuj. Svým Slovem, Kristovým příkladem a Duchem svatým. Amen.

I.čtení: J 14,15-19 , II.čtení: Sk 2,1-18

Milí přátelé v Kristu,

uplynulo devět dní od nanebevzetí Páně. Těch devět dní strávili učedníci a učednice Ježíše Krista spolu. Zavřeli se tehdy tam v té místnosti, kde se konala večeře Páně. Modlili se – svorně a vytrvale – jak se píše v Bibli. Udělám teď výlet do minulosti, zopakuji, co se dělo před tím a o čem jsme mluvili minule: Skutky apoštolské v první kapitole vypráví, že Ježíš po vzkříšení vyprávěl učedníkům o Božím království, a to dělal po čtyřicet dní – čtyřicet je číslo přípravy a poznání. Mluvil o království, které není z tohoto světa, ovšem učedníci stále doufali v politickou obnovu státu Izrael. Ježíš jim nakonec řekl, že pošle Ducha svatého a učedníci se stanou svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Načež zmizel v nebesích a učedníci za ním tak soustředěně hleděli, že si nevšimli andělů vedle sebe. Ti je upozornili, že nemají hledět na minulého Ježíše, ale na budoucího, přicházejícího a soudícího. A to je samý počátek církve. Církve očekávající a otevřené tomu, co přichází.

Po „výuce“ o Božím království přichází čas, zdánlivě hluchý. Nic se neděje. Všichni jsou spolu, nespěchají, modlí se, jedí, spí, čekají, co přijde. Pokud jste někdy byli na duchovních cvičeních, pak to bylo něco velmi podobného. Není to hluchý čas. Je to extrémně důležitý čas, i když se tomu v Bibli věnuje jen jedna věta. A pak to přijde: hukot a plameny nad jejich hlavami a oni vycházejí z polotajného pokojíku kdesi v patře do ulic. Mluví rozličnými jazyky, takže o Ježíši slyší mnoho lidí ve svém mateřském jazyce. Neřešme teď, jak je to možné. Důležité je, že učedníci tak oslovují každého člověka osobně, když hovoří jeho jazykem. Překonají odcizení, které tvoří jazyková bariéra. U nich to je cizí jazyk, ale nemusí jít vůbec o neznámou řeč. Různými jazyky se mluví i v rámci jedné společnosti – třeba jazyk bohoslužeb obvykle nepoužíváme, když si jdeme koupit do obchodu kolínské rohlíky. A učedníci díky Duchu svatému našli společnou řeč s kolemjdoucími v Jeruzalémě. A mluví s nimi o tom, čemu ti lidé rozumí. Mluví s nimi přesvědčivě. Toho dne prý přišlo ke křesťanství 3 000 lidí! To je myslím jako celá Velim, všechny části Pňova, Sokoleč a Oseček dohromady.

Celé to dění nevzniklo z dobrého předsevzetí učedníků. Dokonce ani z čtyřicetidenní kurzu o Božím království, který učedníci u Ježíše absolvovali. Stejně si na jeho konci stále mysleli, že Bohu jde o politickou obnovu Izraele. A dokonce ani z té vytrvalé modlitby a čekání a otevřenosti. Všechny tyto věci jsou ale jako prameny, které se spojily v širokou silnou řeku, jejíž proud pak Bůh usměrnil tak, jak potřeboval, a dodal jí ještě sílu a dravost.

Lidé si ve spojení s křesťanstvím často představí unylé lidičky, kteří se kdesi ve skrytu modlí, ať už sami nebo společně, každému ustoupí, protože musí, a doufají, že se jednou budou mít krásně v jakémsi zásvětném prostoru po smrti. Tady ve Skutcích apoštolských se ale píše, že křesťan je člověk, který je napojen na živého Boha – kdo se poučil o Božím království, kdo se vytrvale modlí, kdo je otevřený Božímu dění, kdo vykračuje z hranic svého navyklého – ze svého skrytého pokojíku v patře. Křesťan objevuje svá obdarování a využívá je a tak je užívají i ti, ke kterým vyšel. Křesťan je živý až moc, pro některé nekřesťany. Bible říká, že obdarování mají krom okamžitého přínosu i další smysl: abychom byli dobrými Božími svědky. V případě prvních učedníků je zmíněn třeba dar uzdravování, dar vyučování, dar kázání, dar proroctví, dar síly.

Okolo nás jsou tisíce lidí, kteří o Ježíši ani o Bohu pořádně nic nevědí. Kde ale začít, když máme být dobrými Božími svědky? Jak jsem říkala minule, máme příkaz od Ježíše být svědky v Předhradí a v celém Polabí, v Praze a až na sám konec světa. A víme, o čem bychom měli asi druhému říct, nebo kam ho vzít nebo s druhým být, ale velmi často nám chybí síla nebo pro to prostě nehoříme – na rozdíl od učedníků. A když je nám síla nabízena, jsme skeptičtí a uzavření. Kde na to máme vzít čas a energii? Přitom je mezi lidmi hlad po evangeliu, po přijetí, po lásce nezávislé na nestálých emocích. Jenže když na nějaké svědectví o Bohu pomyslíme nebo o tom mluví někdo v kázání, cítíme se zahanbení. Nic víc.

Mám za to, že učedníci na tom byli podobně, když od nich Ježíš odešel. Máme být svědky? Hm… A pak se modlili a sestoupil na ně Duch svatý. A zřejmě to bylo tak silné, že to rozpustilo všechny jejich strachy, zahanbené pocity vlastní neschopnosti, posunulo je to někam dál, kam by se sami nedostali. To umí Bůh. A ne vždycky je to příjemné. Znám jednu ženu, která má takto uspořádaný duchovní život: jednou ročně se ponořím do řeky podle jistých pravidel a Bůh mě bude celý rok opatrovat. Příjemně vypočitatelné, že? Tak si mnozí lidé představují ten Boží svět, že jistota pramení z nějakých úkonů. Jenže je to lež do kapsy. Jistota je jen ve vztahu, což ví všechna světová náboženství. A vztah se úkony pojistit nedá. V Heidelberském katechismu se píše: Mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne z moci ďáblovy vykoupil a tak mě ochraňuje, že bez vůle Boží ani vlásek mi z hlavy nemůže spadnout, ale všechno mi musí napomáhat ke spasení. Proto ujišťuje mne Duchem Svatým o životě věčném a dává mi srdce k tomu ochotné a hotové, abych byl živ k jeho cti a slávě.

Ovšem ten samý Duch svatý, co nás ujišťuje a uklidňuje, taky nás učedníky vyvádí z našich tajných místností v patře, kde nás Ježíš učil o spravedlnosti a lásce, a nechá nás mluvit s cizími lidmi jejich jazykem. Nechává nás prohlédnout a vidět nepříjemné věci. Kvůli němu vycházíme ze své komfortní zóny, z toho, co známe, na co jsme zvyklí. A nedá se říct, že je to vždycky příjemné a jednoduché a že při tom hoříme, jako tehdy učedníci.

Papež František si všímá této neklidné stránky vztahu s Bohem: „Aby bylo jasno, Duch svatý nás trápí. Protože nás někam posouvá, nutí nás jít dál, tlačí církev kupředu. A my jsme jako Petr při proměnění na hoře a říkáme: „Jak je krásné být tu takhle spolu!“… Ale on nás trápí. Přejeme si, aby si Duch svatý na chvíli schrupnul. Chceme si ho ochočit. A to není dobré. Protože to je Bůh, a to je vítr, který přichází a odchází a člověk neví, kam povane. On je Boží moc, je to on, kdo nám dává útěch a sílu jít dál. Ale: jít dál! A to nás trápí. Je o tolik příjemnější udělat si pohodlíčko.“ ( Pope Francis, Encountering Truth: Meeting God in the Everyday)

Duch svatý nás ruší – jak jsem říkala minule, učedníkům se mohlo modlení zalíbit tak, že by už nic dalšího nepodnikali, a byli by si ve svém pokojíčku tak pěkně pospolu zavření v bezpečí. Ale na druhou stranu Duch svatý dává sílu a odvahu. Takovou sílu a odvahu, která má pramen mimo nás. A je Boží.

Modlitba: Přijď Pane a proměňuj nás! Amen.